Baladhara

Již od svého raného mládí jsem se zajímal o poznání Boha a Pravdy o Něm, o světě i o sobě samém. Přibližně v 9 letech jsem prožil své první samovolné samádhi, které pro mě nebylo lehkým prožitkem, neboť jeho intenzita pro malého kluka byla značná a vůbec jsem si tenkrát neuvědomoval, co že se to se mnou vlastně děje.

Však prvotním vědomým impulsem k hledání Boha a Pravdy o Něm započalo v mých 18 letech, kdy umírala moje blízká kamarádka z dětství ve svých 17 letech na mozkový nádor. Seděl jsem vedle ní, držel ji za ruku až do jejího posledního výdechu a odchodu na druhý břeh, pokládajíc si otázku: „Bože, pokud existuješ, proč necháváš odejít tak láskyplnou bytost v tak mladém věku, jenž je tak čistá a láskyplná, obětavá ke svým rodičům i ke své mladší sestře, o kterou se tak laskavě starala?” A právě zde jsem si vědomě položil otázku: „Bože, existuješ? Proč necháváš zemřít tuto dívku mi tak blízkou, plnou lásky?” A právě zde započalo mé vědomé hledání. Záměrně píšu vědomé hledání, neboť jsem si tuto otázku pokládal jako malý kluk, když jsem na prázdninách u své babičky na východním Slovensku navštěvoval křesťanský kostel a Božství jsem pociťoval uvnitř sebe, jen jsem si toho nebyl jako malý kluk vědom.

Vrátím se ale k mému prvnímu prožitku samádhi v mých 9 letech. Jako pro malého kluka to pro mě byl intenzivní a neznámý zážitek. Seděl jsem v tichu na toaletě a najednou se kolem mě vše rozpadlo. Stěny místnosti, ve které jsem se nacházel, podlaha, vše kolem mne se rozpadlo a jako by zmizelo. Věděl jsem v tu chvíli, že vše, kde se pohybuji a v prostředí, ve kterém žiji, není skutečné a trvalé. Zůstal jsem jen já sám jako pozorující vědomí, jako pozorovatel tohoto dějství. Tento stav trval několik hodin a já jsem ho vůbec nedokázal žádným způsobem jako malý kluk pochopit a uchopit. Bylo to silnější a větší, než osoba devítiletého kluka, který se v tomto stavu úplně ztratil. Dokonce i když se moje maminka vrátila domů, vnímal jsem její osobu jako oddělenou od mého prožitku. Věděl jsem, že moje milující máma mi nemůže pomoci odhalit, co se to se mnou vlastně děje. Po několika hodinách se tento stav samádhi rozplynul, ale vlastně mě nikdy neopustil. Vůbec jsem tomu nerozuměl a to, co se mi přihodilo, zůstalo mým děckým tajemstvím. Tenkrát v komunistickém Československu jsem se neměl na koho obrátit, jelikož veškerá duchovní činnost byla tvrdě popírána. To byl můj začátek duchovní cesty.

Tento počáteční duchovní zážitek mi změnil mé vnímání světa. V pozdějších letech jsem zažíval různé stavy samádhi. Byly to mě impulsy k hlubšímu hledání a pátrání, co se to se mnou vlastně děje. Zmítal jsem se jako malý kluk v nevysvětlitelných depresích, jenž průběžně protkaly můj život. Dnes vím, že tato vnitřní bolest byla komprese mé individuální duše, jenž se cítila uvězněna v těle, chtěla se rozletět a vrátit se zpět Domů.

Již jako 6-letý kluk jsem si hrával s elementy, hlavně s větrem a cítil jsem jeho přízeň a čistou lásku, která mě obklopovala. Rád jsem jako kluk sedával sám v tichu v lesích, v přírodě, jenž mě dokázala propojit s vnitřním tichem, klidem, mírem, láskou a blažeností a v tomto stavu jsem chtěl sám neustále setrvávat. Vyhýbal jsem se mnohomluvnosti. Teprve v pozdějších letech, kdy mi bylo umožněno nahlédnout do mého minulého života, jsem si začal uvědomovat dění a význam duchovních projevů, které se odehrávaly v životě současném. Mé různé stavy samádhi pokračovaly dál s větší intenzitou a střídaly se se stavy samovolně vytryskující kundaliní šakti, která v mé první meditaci v 18 letech vytryskla nad mou hlavu tak intenzivně, že jsem v důsledku vytržení z hlubokého spánku mého fyzického těla hlasitě vykřikl.

Pokládal jsem si tenkrát otázky: „Co se to se mnou děje? A proč?” Již jako malý kluk procházející hlubokými depresemi, duchovním i fyzickým vyčerpáním a nevysvětlitelnými duchovními stavy jsem hledal odpovědi na toto odehrávající se dění v mém životě. Avšak jak běžel čas, tak život ke mě začal být milosrdný a posílal do mého života avatáry (Božské inkarnace) současné doby, jenž mi postupně začali pomáhat odhaloval význam toho všeho dění. Cestoval jsem různě po světě včetně Indie. Hledal jsem a setkával se s úžasnými duchovními bytostmi, jenž mi pomáhali postupně rozvazovat můj uzel zvědavosti a nevědomosti.

Později ve svém životě jsem rád sedával jen tak mlčky beze slov, mimo jiné i s mojí maminkou, která se ke mě občas přidávala a ráda setrvávala jen s občasným prohozením pár slov v hodiny naplňujícím tichu. Cítila se obklopena tichem, mírem a láskou stejně, jako já. Někdy si i postěžovala: „Můj Bože, já se cítím jako ve filmu. Jako by život kolem mne byl jen odehrávající se filmový děj a já ho z prostoru ticha pozorovala. Jako by tato realita světa byla ne tak úplně skutečná.” Tenkrát jsem se jen usmíval. Cítil jsem to stejně. Neuvědomovali jsme si, že cítíme doteky Skutečnosti, že prožíváme satsang – setkání s Pravdou.

Mé prožitky samádhi však pokračovaly dál s ještě větší intenzitou po Daršanu Božské Matky, jenž jej dávala v Evropě. Při tomto prožitku samádhi se mi zastavovalo srdce, dech a málem jsem zemřel. Jen silou vůle jsem udržel tělo při životě. Mou chybou však bylo, že jsem do tohoto hlubokého stavu samádhi vstupoval egem, nikoli srdcem a láskou, jak mi později řekl můj Mistr – a proto jsem mohl zemřít. To pro mne bylo velkým poučením, jak je na duchovní cestě důležitá pokora, odvaha a čistá láska. Intenzivní prožitky samádhi však nekončily. Obavy a strach ze smrti mě neodradily od toho, abych se nořil stále hlouběji. Vnitřní touha po Pravdě byla silnější než touha po životě.

V mých 37 letech jsem se setkal s mým osvíceným Mistrem, jenž mě postupně odhaloval ještě hlubší a intensivnější Pravdu o existenci Boha v nás všech s prožitkem velmi intenzivního samádhi, který se v mém těle ukotvoval a zrál dva roky. Prožitek skutečné Pravdy byl intenzivní a náročný nejen pro mé fyzické tělo, ale i ta jemnohmotná. Toto samádhi se odehrávalo v mých 44 letech. Stával jsem se a ztotožnoval se vším, na co jsem pohlédl. Tato realizace započala, když jsem vedl v Indii skupinu jogínů na duchovní pouti. Setrvávali jsme nějaký čas v jižní Kérale v ašrámu Božské Matky a věnovali se meditacím a karma józe. Tenkrát na pláží jsem pocítil další intenzivní vnitřní počátek transformačních duchovních proměn. Pohlédl jsem zrovna na malou mušli zahrabávající se do písku na břehu moře. Stával jsem se jí.

Později jsem cítil ze samotného Zdroje veškerého bytí tolik duchovní energie, že jsem nemohl vůbec usnout. Spánek nebyl zapotřebí. Cítil jsem se pohlcován touto Nekonečností, Zdrojem veškerenstva. Bůh mě zásoboval svou energií, intenzitou a spaloval mou současnou karmu takovou silou, že jsem opět mohl zemřít. Můj Mistr mě však ochraňoval a staral se svou vnitřní silou o celou moji bytost, i když jsem byl na druhé straně planety. Řel mi: „To, co se ti nyní děje a v tobě odehrává je Mája – iluze ve svém nejintenzivnějším projevu. Vím, že je to silný prožitek, jako když jsi v tornádu, ale vydrž, bud bdělý a uvědom si, že v centru tornáda v jeho nitru je oko, kde je klid a mír. Tam musíš setrvávat. Neboj se, neboť brzy vše pomine. Dokud máš fyzické tělo, nic se ti nestane. Jsem s tebou.” Cítil jsem také přítomnost Božské Matky, která se starala o mé tělo a žehnala každý přírodní lék, který jsem si vkládal do úst a musel jej uživat užívat, aby mé tělo bylo v pořádku a uneslo tyto intenzivní realizační stavy.

Moje bytost byla projektována z tohoto prapůvodního Zdroje Nekonečnosti, ze kterého vše vzniká. Nebyl tam již ani žádný zdroj světla, žádné Slunce, hvězdy, ani žádné bytosti. Jen hluboká Nekonečnost, jenž se mi na počátku jevila jako propast na všechny strany, ale tichá, plná a lehce blažená. Přesto jsem se jí – mé ego i duše – velmi obával. Vnímal jsem svou bytost – duši (Átma) ještě oddělenou od tohoto Absolutna. Balancoval jsem jako malý panáček nad hlubokou propastí Nekonečnosti a jímala mě z ní hrůza. Šel jsem jako akrobat po dlouhém nekončícím laně. Věděl jsem, že pokud sklouznu z lana, zemřu jako bytost, nevědíc, co bude dál. Snažil jsem se ze všech mých vnitřních sil, abych neuklouzl z tohoto lana a nezřítil se do nekonečné Prázdnoty, jenž bděla všude kolem – pode mnou, nade mnou, vedle mě, přede mnou i za mnou, jen ještě ne ve mně samotném. Po velkém vyčerpání balancujíc stále na laně jsem se vzdal a šlápl mimo něj. Zřítil jsem se do nekonečné propasti Absolutního, padajíc s hrozivým pocitem smrti celé bytosti i mé duše, jenž se záhy po prožitku smrti bytosti a ega prozřela. Ano, žiju. Jsem. Smrt je iluzí. To přece lidé musí vědět, musí to zažít a odhalit. Vše je v nás. Milost mého Mistra mě plně zasáhla. Děkuji Ti Mistře, děkuji.

Můj Mistr mi dal mé první duchovní jméno Raghudas. Začal jsem se setkávat se stejně smýšlejícími a hledajicími přáteli a lidmi. Později jsem byl iniciován do řádu Svámíů. Stal jsem se tak hinduistickým Svámím celosvětové organizace Bhakti Marga, kde jsem působil jako Swámí Vishwabaladharananda. Byl jsem pověřen, abych vedl Českou a Slovenskou republiku. Po několika letech jsem z řádu vystoupil.

I přesto, že jsem potřeboval cítit svobodu od všech „ismů”, jsem přesvědčený, že všechna náboženství mají pro hledající nepostradatelný význam. Cítil jsem se ztísněný, když jsem byl jako Svámí kárán hinduistickým východem, že miluji nejen Krišnu, Rámu, ale i Krista a všechny nádherné Božské inkarnace, které v sobě nesly a nesou různé krásné aspekty jediného Boha.

Všimli jste si někdy té nádherné jednotné podobnosti ve dvou zásadních jménech ve dvou světových náboženstvích – Kris-tus a Kris-na? Je možné, že tyto dvě jména duchovních velikánů a avatarů, kteří ovlivňují celý svět, budou v budoucnu sjednocujícími podněty dvou krásných náboženství křesťanství a hinduismu, jenž budou toleratními k jednotné bezpodmínečné lásce Krista a Krišny? Kéž by.

Cítím tedy, že mým posláním je být, žít a projevovat – společně se svým guruem Mahavatárem Babájim a Paramahamsou Vishwanandou – sjednocující Boží Lásku, jenž bezpodmínečně miluje všechna náboženství a současně je i nad nimi. Cítím v tom lásku a svobodu Ducha.

Směr dnešní společnosti – tedy převážně té západní a její většinové části – se bohužel neubírá cestou odhalování a poznávání toho, kým ve skutečnosti jsme. Ba naopak – propadá se do stále většího zapomnění. Kdo jsem? Odkud jsem přišel? Proč jsem tady? A kam směřuji? Měli bychom si na úrovni osobního vědomí pokládat tuto otázku a postupně odhalovat skutečnost, že nejsme pouhými fyzickými těly a smysly. Ano, dočasně v této realitě používáme fyzické tělo a jeho smysly, abychom se mohli zde v této dočasné realitě projevovat, vyjadřovat a dokonce, aby se Božství mohlo projevovat a vyjadřovat skrze nás. Je však velký vnitřní rozdíl žít s vědomím, že jsem pouhým tělem, jeho myšlenkami, emocemi a že smrtí fyzického těla vše končí, než-li vědomě věřit a následně realizovat, že tomu tak opravdu není. Ne – smrtí těla to opravdu nekončí. Naše bytostné jádro, duše, átma, naše podstata, žije dál – existuje věčně. V ní je třeba se uvědomovat. To člověku přináší velkou úlevu, mír, uvolnění, radost a blaženost, protože duše je součástí Boha a Bůh je nekonečnou láskou, silou, mírem, blažeností a skutečnou svobodou.

Veškeré naše trápení – ať už to fyzické, duševní, ale i duchovní – pochází z neprobuzeného osobního vědomí. Avšak v momentě, kdy projdeme seberealizací, si uvědomíme Pravdu o nás, světě, stvoření i o Bohu. A co tedy pro nás potom toto uvědomění znamená? Vše! Cítíme a vnímáme sebe i svět novým pohledem, z něhož vyzařuje osobní i nadosobní univerzální jednotná láska, štěstí, mír, klid a naplnění. Jedním slovem blaženost, jenž je nejvyšším aspektem lásky – cílem veškerého duchovního hledání. Jsme u Boha s Ním a v Něm. Jsme s Otcem, jenž stvořil veškerenstvo včetně naší duše. Vše projevené i neprojevené, vše manifestované i nemanifestované, vše dobré i zlé – to vše je Bůh.

Čas běží a tlak změn klepe na naše dveře a na dveře našeho světa. Boží Plán se postupně začíná více a více intenzivně projevovat ve světě. Západní společnost se naštěstí postupně probouzí. Musíme se probudit! Je vnímatelné, že i na úrovni západní vědecké obce dochází k postupnému probouzení. Západní věda začala používat terminologii jako je „kvantové pole”. Věda takzvané kvantové fyziky se postupně – i když mnohdy neosobně – propracovává velmi nákladnými technologiemi k postupnému odhalování skutečností o stvoření kosmu a bytostí v něm. Je to velmi pozitivní postupný vývoj. Musím se zde však z mého vlastního osobního pohledu malinko ohradit ohledně neosobního vyjadřování vědy. Nenazýval bych Stvořitele všeho „kvantovým polem”, ale raději Stvořitelem nebo Bohem, jenž svou bezmeznou moudrostí a dokonalostí stvořil nejen nesčetné vesmíry, galaxie, hvězdy a planety, ale i bytosti a vše živé v nich. Bůh je jak univerzální neosobní, tak i velmi, velmi osobní. Je to Otec i Matka naší duše, jenž je plný nejvyšší čisté lásky, soucitu, moudrosti a osobní empatie. Je naším věčným přítelem, ochráncem, poskytovatelem a učitelem. Je všudypřítomností, všemohoucností, vševěděním, absolutní čistotou a dokonalostí ve všech směrech a aspektech. Pokud by tomu tak nebylo, potom by to nebyl Bůh.

Měli bychom mít snahu uvědomit si, že Bůh nás zná. Zná každou naši touhu, každou naši myšlenku – a to ještě dříve, nežli vzejde z naší mysli. Vnímá nás v každém okamžiku celého našeho života a miluje nás bezmezně čistou láskou a moudrostí. Jen stěží si toto dokážeme představit. Proto bychom měli usilovat o spojení s Bohem a zažívat tuto dokonalou nepodmíněnou lásku, která je nejvyšším možným dosažitelným štěstím a blažeností. Mnozí však toto štěstí hledají ve vnějším světě – v penězích, hromadění majetku, budování nedobytných domovů, ve vztazích, v sexu, slávě a někteří dokonce i v alkoholu či drogách. Mnozí však vnímáme, že tato cesta naplňování tužeb a uspokojení z nich plynoucí je slepou uličkou, která ústí v eventuelní zklamání. Dříve či později totiž zjistíme, že věci ve vnějším světě se rychle mění, jsou dočasné a pomíjivé. Konečnou pravdou dočasnosti je smrt našeho těla nebo našich blízkých, po čemž přichází bolest. Ale cesta k Bohu je cestou skutečného dobrodružství, kde zažíváme neutuchající blaženost, naplnění a mír, který je věčně čerstvý a nekonečný. Stvořitel na tuto planinu poslal několik svých vyslanců, jenž v sobě odráží aspekty Stvořitele jako byl například Ježíš Nazaretský, Buddha, Ráma či Krišna. Podobnost jmen Kris-tus, Kris-na není samozřejmě, jak už jsem výše napsal, náhodná. A přesto jsme jako lidé schopni tyto dvě jména od sebe oddělovat pod rouškami různých náboženství. Přesto oba tito duchovní velikáni a avataři učili jedno shodné náboženství – a to náboženství lásky a oddanosti k Bohu Otci.

Měli bychom milovat Boha tak, jako Boha Otce miloval Kristus. Měli bychom upínat k Bohu neustále naši pozornost a posílat Mu lásku. Neboť žít s Ním a v Něm je osvícení a život v Bohu, život v osvícení, je pravé štěstí. A právě toto skutečné štěstí je tím nejvyšší naplněním, které všichni více či méně vědomě hledáme.

V tento čas bychom se měli snažit ne jenom jako jednotlivci, nýbrž jako celé národy, spolupracovat s Bohem a spojovat se s Ním. To by změnilo nejen západní společnost, ale i celý svět v láskyplnější, jednotnou a velmi hodnotnou společnost pravého lidství. Prožívání lásky, empatie, moudrosti, respektu, které tak moc v dnešní společnosti chybí, je pravým lékem na vše. Však čistá Božská láska by měla být základním podkladem zdravé společnosti, zdravého lidství. Musíme ji však nejprve odhalit v sobě, v našich duchovních srdcích, kde dlí Bůh sám. Jak se tedy spojovat s Bohem? Pomocí upřímné, pokorné modlitby a meditace, vnitřní i vnější čistoty. Technik je mnoho, avšak ta nejjednodušší a nejupřímnější je zároveň ta nejúčinnější – a tou je opravdová a upřímná, vědomá láska k Bohu.